Únor 2014

Egyptský panteon

27. února 2014 v 16:34 | Terry

Egyptský panteon

* Amon (Amun)
* Anup (Anubis)
* Bastet (Bast)
* Eset (Isis)
* Geb
* Hapi
* Hathor
* Hor (Heru, Sa Eset)
* Cheprer (Khepera)
* Chnum (Khnum)
* Chons (Khensu)
* Imhotep (I-em-hetep)
* Maat (Ma´at)
* Mešenet (Meshkent)
* Mut
* Nebthtet (Nephthys)
* Nefertum (Nereften)
* Nechbet (Nekhbet)
* Neit (Neith)
* Nut
* Ptah
* Re (Ra)
* Renenut (Renenet)
* Sachmet (Sakhmet)
* Selket (Selchis)
* Sešet (Sešat)
* Sobek ( Súchos)
* Sutech (Seth)
* Thovt (Tautos)
* Tveret (Tauret)
* Usir (Osiris)

Pověst o Usirovi a Eset

27. února 2014 v 16:22 | Terry
Na zemi vládl král Usir. Jeho bratr Sutech ho tak nenáviděl, že jej nechal zavraždit, zapečetit jeho tělo do truhly a hodit do řeky Nil. Sirova truchlící žena Eset, paní kouzel, prohledala nejen celý Egypt, ale i celý svět. Nakonec truhlu našla v kořenech obrovské stromu a převezla tělo zpět do Milované země.
Sutech se o tom doslechl a zuřil. Když tělo našel, rozsekal ho na kusy, které rozházel po celém Egyptě. Eset a její sestra Nebhtet se vydaly Sirovo tělo hledat, aby mu zajistili život v uemi zemřelých. Našly všechny části s výjimkou falu, který spolkla ryba. Eset tedy musela ztracený falus nahradit modelem z hlíny, poté vdechla svému manželovi nový život a počala s ním syna Hora.
Mladý Horus se pustil do boje se svým strýcem Sutechem, aby pomstil otcovu smrt. Nakonec byl Usir prohlášen králem podsvětí. Horus pánem světa a Sutech pánem pouští a bohem chaosu a zla.


Egyptská magie

27. února 2014 v 15:44 | Terry
Pověst o Usirovi a Eset
Život a smrt
Káhirský kalendář

Egyptská božstva
* Bohové a Bohyně
* Bratři a milenci
Magická jména
* Ženská
* Mužská

Magie
* Význam barev
* Dny v týdnu
* Čtyři živly
* Fáze měsíce

Polární záře a starý muž

22. února 2014 v 8:00 | Terry

Žil jednou jeden starý muž, a byl to ten nejstarší muž v Laponsku. S pomocí tří paprsků polární záře, žil už téměř 2OOO let. Tyto tři paprsky byly duše zemřelých, které starý muž chytil, když se příliš přiblížily k zemi a které si na ni přály zůstat. Uzavřely se starcem obchod. Dokud je bude starý muž držet ve své lampě, nemůže je polární záře odvést zpět do nebe. Na oplátku budou chytat duše mladých lidí, přenášet je do starcova těla, a tak mu prodlužovat život.

Jednoho dne uviděl starce zvědavý mladý muž a šel za ním domů. Starý muž ho pozval dovnitř a zavřel dveře. Potom pustil z lampy ty tři duše. Hned mladého muže chytili a pokoušely se uchvátit jeho duši. Tu sestoupila polární záře k zemi a několik paprsků padlo oknem do starcova domu a narazilo na tři zbloudilé duše. Duše byly navráceny do nebes a mladý muž byl zachráněn. Bez jejich pomoci starý muž rychle stárl a nakonec zemřel.

Mary Celeste: záhadně opuštěná loď

21. února 2014 v 8:00 | Terry
Mary Celeste vyplula z New Yorku 5. listopadu 1872. jejím cílem byla italský Janov a vezla náklad 1700 sudů denaturovaného lihu. Dne 4. prosince byla loď spatřena někde mezi Azorami a španělským pobřežím námořníky z lodi Die Gratis. Měla vytaženou pouze polovinu plachet, které zplihle vlály ve větru, a u kormidla nikdo nebyl.

Když k ní přirazili, zjistili, že na lodi není živá duše a zmizel jen jediný záchranný člun. Poklop na přídi byl odsunutý, plachty mírně poškozené, kompas zničený a příď po obou stranách znatelně odřená do výše asi jednoho metru nad hladinou. Avšak na lodi byla dostatečná zásoba pitné vody a potravin. Náklad byl prakticky netknutý, prázdných nebo poškozených sudů bylo jen osm. Osobní věci námořníků byly zamčené v jejich lodních kufrech, cennosti uschované v lodním sejfu. Chyběly pouze lodní hodiny, sextant a dokumentace týkající se nákladu - spolu s nimi zmizelo všech sedm členů posádky, kapitán Benjamin Brggs, jeho žena a dvouletá dcera.
Co se s nimi stalo? Záchranný výsadek z lodi Die Gratis dopravil Mary Celeste do Gibraltaru k důkladné prohlídce. Vyšetřovatele velice zaujal nález starého meče potřísněného krví. Ale nakonec se ukázalo, že to byla pouze rez. Domněnku, že šlo o opileckou vzpouru, silně zpochybňoval fakt, že Mary Celeste byla "suchá" loď a chybějící líh byl průmyslového typu a tedy prakticky nepoživatelný. Stejně tak neuspěl dohad, že se kapitán Briggs a kapitán lodi Die Gratis dohodli a chtěli si mezi sebou rozdělit peníze, které budou vyplaceny za záchranu lodi.

Objevily se desítky teorií, včetně výskytu námelu v chlebu, který u posádky vyvolal halucinace, výbuchu alkoholových par v podpalubí a setkání lodi s nějakým obřím hlavonožcem. Přijatelnější je fakt, že loď zasáhla větrná smršť, že posádka mylně předpokládala nějakou čerpadly nezvládnutelnou trhlinu a loď raději opustili. Skutečně jen nějaké ohrožení tohoto typu by mohlo způsobit, že zkušený námořní kapitán opustil svou loď. Podstaty této události se však ještě nikdo nedobral. Během následujících třinácti let se majitel Mary Celeste sedmnáctkrát změnil, až nakonec narazila na korálový útes u břehů Haiti a potopila se.

Plačící dáma stále nenachází klid

18. února 2014 v 8:00 | Terry


Z 94 případů výskytu domnělých strašidel, evidovaných britskou Společností pro parapsychologický výzkum, je nejpřesvědčivější případ "plačící dámy" z Cheltenhamu. Mezi lety 1882 a 1889 vidělo tuto vysokou ženu v černém nejméně 10 lidí a dalších 20 ji slyšelo vzlykat v domě, kterému se teď říká U sv. Anny.

Prvním svědkem byla devatenáctiletá medička Rosina Despardová, která podrobný popis svého zážitku poslala Společnosti v roce 1892. Líčí v něm, jak se snažila to zjevení "chytit", navázat s ním spojení a vyfotografovat ho. Několikrát natáhla napříč schodištěm v různé výšce jemná vlákna a nejméně dvakrát prý viděla, že ta postava prošla skrz ně. Rosina ji často zatlačila až do kouta a skočila po ní, ale vždy sáhla do prázdna.

Zjevení se nechovalo jako ostatní duchové. Ti se většinou objevují pouze v noci, ale plačící dáma se objevovala, jak za jasných slunečných dní, tak i po setmění. Většina duchů se objevuje jen na okamžik - plačící dáma se jednou ukázala na celou půlhodinu. Duchové se většinou omezují na interiéry - ona se procházela i na zahradě a v ovocném sadu. Běžně se duchové zjevují jen členům rodiny nebo blízkým přátelům - ona se však předváděla i sluhům, sousedům a návštěvám. S největší pravděpodobností byla tímto přízrakem Imogen Swinhoeová, nešťastně provdaná druhá žena prvního majitele domu.

Říká se, že U sv. Anny už strašit přestalo, avšak když v roce 1970 projížděla kolem domu jakási paní Jacksonová, která se v okolí učila jezdit autem, vstoupila ji před vůz vysoká žena v černém. Paní Jacksonová dupla na brzdy, ale instruktor, který seděl vedle ní, nikoho neviděl. Nedávné výskyty ducha, ke kterým v této oblasti došlo - poslední byl hlášen v roce 1985 - vykazují tak nápadnou podobnost s fantomem rodiny Despardových z doby před sto lety, že to nelze odepsat jako pouhou náhodu. Cheltenhamské strašení podle všeho pokračuje a přesvědčivost nejlépe doloženého duchařského příběhu všech dob tak stále narůstá.

Krysař z Hamelnu

16. února 2014 v 8:00 | Terry
Základem básně anglického spisovatele Roberta Browninga nazvané Krysař z Hamelnu je stará německá pověst, již do angličtiny převedl roku 1605 Richard Verstegan. Ve Versteganově verzi příběhu vystupuje muž, podivného zevnějšku, "jemuž pro nevídaný plášť, který nosil a který byl pestrobarevně vyšívaný, přezdívali též Strakatý dudák". Tento muž přišel do Hamelnu a slíbil, že za smluvenou cenu zbaví město krys. "Vyhrával po ulicích na dudy a všechny krysy se k němu sbíhaly" - nakonec je vyvedl k řece Weser, kde se do jedné utopily.
Když však posléze žádal za svou práci slíbený honorář, měšťané z Hamelnu couvli a odmítli mu zaplatit. Krysař se tedy dal znovu do hraní a tentokrát jej na místo krys následovaly všechny Hamelské děti. Za městem se v kopci otevřely dveře a za nimi se objevila veliká jeskyně. Krysař děti provedl dveřmi a ty se za nimi zavřely a rozplynuly se.

Zprávu o tom podal kulhavý chlapec, který s ostatními nedokázal udržet krok, o ztracených dětech však už nikdy nikdo neslyšel ani je znovu nespatřil. Podle Verstegana se tato událost stala 22. července 1376. líčení ze 14. století však uvádí datum 26. června 1284 a počet odvedených dětí podle něj činil 130 nebo 150.

Vysvětlení legendy hledali lidé v náhlé epidemii moru, rituálních vraždách, taneční horečce, či dětské křižácké výpravě, která krajem ve 13. století procházela. Dosud nejpřijatelnější vysvětlení nabízí skutečnost, že olomoucký biskup Bruno vyslal do tohoto kraje verbíře, aby získali osadníky pro jeho diecézi na Moravě. V městských matrikách Hamelnu a Olomouce existují překvapivé shody v rodných jménech, což naznačuje, že Hameln bylo jedno z míst, kde se nábor setkal s úspěchem.

Tajemný pištec dodává příběhu nadpřirozený rozměr, neboť krysařům byla připisována schopnost hrou na dudy, na housličky či prozpěvováním zaříkadel krysy očarovat. Skryté dveře v kopci, které se otevírají a zase zavírají, spojují příběh s evropskou mytologií. Dlouho se mělo za to, že v takových kopcích se nachází onen svět. V průběhu let tak možná lidé z Hamelnu začali věřit, že jejich děti mohly odvést nadpřirozené bytosti.

Kladivo na čarodějnice

15. února 2014 v 8:00 | Terry
Nejpopulárnější rukovětí těch, kdo stáli v prvních řadách velkých honů na čarodějnice v 16. a 17. století, byla příručka Malorus Maleficiarum (Kladivo na čarodějnice), vydaná roku 1486. ze všech knih, až do vydání Bunyanovy Poutníkovi cesty roku 1678, šla lépe na odbyt jen bible! Malorus sepsali dva němečtí mniši, Jakob Sprenger a Heinrich Krämer (známý též jako Jindřich Kramář), kteří pronásledovali kacíře v Porýní a severním Německu. Ačkoli jejich počínání vyvolalo stížnosti, které se dostaly až k papeži, čerstvě zvolený Inocenc VIII. Jejich působení roku 1484 požehnal.

Malorus dává teologické oprávnění všemožným groteskním pověrám o posedlosti ďáblem a čarodějnictví a jeho přičiněním byly mučeny a usmrceny tisíce nevinných lidí - zejména žen. Kniha vznáší otázky jako: " Proč ženy většinou podléhají zkázonosným pověrám? " a dospívá k závěru, že " Všechno čarodějnictví pochází z tělesného chtíče, který je u žen neukojitelný … Aby svůj chtíč uspokojily, spustí se klidně i s ďáblem."
Čarodějnice měly údajně velkou moc nad pohlavním životem a často byly obviňovány ze způsobení nevhodných milostných vzplanutí, impotence a neplodnosti. Spolčení s ďáblem obvykle provázel pohlavní styk, pojídání novorozeňat a připravování mastí z jejich ostatků. Jakmile byla smlouva stvrzena, čarodějnice svými magickými praktikami, jako kropení vodou za účelem přivození deště či poškozováním voskové figurky ztělesňující nějakého člověka, dávali znamení démonům, kteří pak zamýšlený skutek vykonali. Démon, čili ďáblův pomocník, své stoupenkyni po všech stránkách pomáhal. Když chtěla například čarodějnice ukrást mléko, dělala, jako že dojí, nůž zabodnutý do stěny, a přitom říkala démonovi, aby jí nadojil mléko z krávy, kterou si předtím vyhlédla. Démon nabral mléko z oné krávy, donesl jej k čarodějnici a vypustil je nožem.

Obviněné čarodějnice byly obvykle mučeny tak dlouho, dokud se nepřiznaly. Melleus nicméně doporučuje získávat doznání i prostřednictvím slibů milosti - nebyla to však milost pro čarodějnice, ale pro společnost, jíž nejlépe poslouží sprovození čarodějnice ze světa. Lidé, kteří těmto slibům uvěřili a k čarodějnictví se přiznali, zpravidla zplakali nad výdělkem.


Jednorožci

14. února 2014 v 11:24 | Terry
Ve středověkých dobách byl roh jednorožce velmi ceněn. Pokladnice chrámu svatého Marka v Benátkách a milánské katedrály, královny Alžběty I. Anglické i Jakuba III. Skotského (podle soupisu z roku 1497) obsahovaly alespoň po jednom, tak jako jej vlastnili i další bohaté chrámy a vladaři včetně příslušníků rodu Medicejských - široko daleko uznávaných odborníků v užívání jedů, které nezanechávají stopy.

Velmi výnosný obchod s falešnými rohy - většinou v rozemleté podobě - byl pro jejich údajné léčebné vlastnosti a schopnost působit jako protijed proti všem známým jedům provozován po několik set let. Dnes víme, že rohy z velkých pokladnic byly slonovinové kly narvalů či mrožů, kterým se v souladu se středověkým názorem, že každý pozemský živočich má svůj mořský protějšek, často říkalo mořští jednorožci.

Otázkou zůstává, zda skutečně existoval bílý jednorožec se zlatým rohem, vyobrazený v tolika středověkých rukopisech a na tolika tapiseriích. Popisy onoho bájného tvora se liší text od textu. Řecký lékař Ktésiás, který navštívil roku 416 př. n. l. perský dvůr, napsal, že v Indii žije divoké zvíře větší než kůň, s bílým tělem, tmavorudou hlavou a tmavomodrýma očima, jemuž z čela vyrůstá roh, který je asi 45 centimetrů dlouhý, u kořene bílý, uprostřed černý a na ostré špici karmínový.

Ktésiův jednorožec je obvykle považován za kombinaci divokého indického osla, nosorožce a lehkonohé tibetské antilopy s rovnými dlouhými rohy, které mohly z bočního pohledu vypadat jako jediný roh. Indičtí vladaři pili z číší údajně zhotovených z rohu jednorožce, ve skutečnosti však šlo o kel nosorožce. Tyto číše byly zdobeny malovanými pestrobarevnými pásy a své uživatele prý měly moc ochránit před nemocí a otravou.

Plinius Starší se v 1. století n. l. ve své Přírodovědě zmiňuje o "monocerovi", tedy jednorožci, který má uprostřed čela dlouhý černý roh. Indičtí Orísové na něj pořádali lovy, nebylo ho však možné chytit živého. Jednorožec čili re´em ze Starého zákona byl pravděpodobně pratur, vyhynulý evropský divoký osel se dvěma rohy.

Středověké spisy nevěnují spíše symbolickému významu a moci jednorožce než jeho vzhledu. Tradice zná způsob, jak jednorožce ulovit. Sladká vůně panny ho zmámí natolik, že jí položí hlavu do klína, a tak může být chycen. Pro svůj majestát a čistotu býval jednorožec vykládán jako symbol Krista. Ze stejného zdroje zřejmě pocházelo přesvědčení, že ponoří-li svůj roh do jakéhokoli vodního zdroje, zbaví je tím jedu. Chycení jednorožce pannou bylo chápáno jako symbol Kristova početí a vtělení, v němž panna představuje Pannu Marii.

Víra v jednorožce se neomezuje na západní kulturu - čínský t´i-lin prý měl jelení tělo, koňská kopyta a jediný roh, který mu vyrůstal uprostřed čela a měřil asi 4 metry. Na rozdíl od západního jednorožce, který dokáže být divoký a dokonce i útočný, je t´i-lin ztělesněná mírnost: nežere nic živého a nešlape ani na nejmenšího broučka či stéblo trávy.