Leden 2014

Černé kouzelnické knihy

18. ledna 2014 v 14:18 | Terry

Příručky magie neboli kouzelnické knihy (Grimoáry) se nečetly v 16. a 17. století o nic méně než ve středověku. Tyto knihy měly čtenáře učit, jak vzývat démony, aniž by přitom ztratili duši, a jak si nově nabytou sílou zajistit bohatství a moc nebo jak docílit pomsty

Kouzelnické knihy poskytovaly adeptům temného umění přesné instrukce, jak kreslit magické kruhy, používat amulety a talismany, obětovat zvířata, zdržovat se pohlavního života a připravit si patřičnou koupel před setkáním s démonickým návštěvníkem. Když bylo všechno hotovo měli adepti vzývat velkého Adónaje, Pána všech duchů, který posléze povolá kýžené menší duchy.

Většina kouzelnických knih se prohlašovala za stará díla a mnoho jich skutečně čerpalo ze spisů starých řeckých, egyptských, hebrejských a latinských autorit. Nejznámější a nejvlivnější kniha, Šalamounův klíč, se vydávala přímo za dílo krále Šalamouna. Ačkoliv to není příliš pravděpodobné, je známo, že jakási verze této knihy existovala již v 1. století n. l. původní text se však brzy změnil k nepoznání, neboť noví autoři přidávali další a další dodatky, které rovněž připisovali Šalamounovi. V polovině 14. století dal papež Inocenc VI. všechny exempláře této knihy spálit.

Někteří badatelé soudí, že kouzelnické knihy lze jen těžko brát vážně, neboť ďábelské praktiky, které popisují, jsou spíše směšné, než že by budily hrůzu. Přesto se k nim i dnes důvěřivé duše obracejí s nadějí a magické tajemné příručky, z nichž některé vznikly až v tomto století, se stále znovu vydávají a čtou.


Mořské panny

12. ledna 2014 v 12:27 | Terry
Velký anglický mořeplavec Henry Hudson si 15. června 1608 poblíž ostrovů Nováka zemlja u severních břehů Ruska nevzrušeně zapsal do deníku: "Dnes ráno se jeden z našich mužů podíval přes palubu a uviděl mořskou pannu." Toto stvoření, které plavalo blízko lodi a zíralo na námořníky, viděl i další člen posádky. Tito dva námořníci, Thomas Hilus a Robert Raynar, tvrdili, že jeho tělo bylo velké jako tělo muže, že mělo ženský zadek a prsa, bledou pleť, dlouhé černé vlasy a ocas jako delfín s puntíky jako makrela.

V 17. století nebyla víra v mořské lidi o nic menší, než ve století dvanáctém, kdy jich bylo v mořích kolem Británie spatřeno bezpočet. Tato víra byla mezi námořníky živá, ještě když si roku 1817 kapitán Asa Shift z lodi Leonidas povšiml cestou z New Yorku, povšiml podivné ryby, již všichni považovali za mořskou pannu.

Přestože spatření tvorové byli zřejmě mořští savci, například tuleni nebo kapustňáci, většina námořníků o mořských vílách vyprávěla jako o ženách s rybím ocasem a dlouhými vlasy, která drží v ruce zrcátko a hřeben. Takový byl o obraz panny, který se vyskytoval na erbech v kostelech a na štítech hostinců. Tato mořská panna je pravděpodobně dědičkou dávných božstev pocházejících a ž z pátého tisíciletí př. n. l. k nimž patří babylonská bohyně Atargatis. Mořské panny jsou proslulé i svým překrásným hlasem, který je pojí se sirénami z klasické mytologie, původně říčními nymfami, jež byly zpola ženou a zpola ptákem a svým překrásným zpěvem lákaly mořeplavce do záhuby. V západních příbězích jsou mořské panny tradičně předzvěstí ztroskotání.

Nejrůznější vycpané mořské panny, které byl v 19. století jako doplněk putovních atrakcí, bývaly bez výjimky falešné a vznikaly sešitím opičího trupu se spodkem ryby. Přesto je možné, že vysvětlení některých záhad s mořskými pannami se skrývá v existenci nějakého nám neznámého tvora. Přírodozpytec Georg Stelle pozoroval 10. srpna 1741 v Aljašském zálivu asi dvě hodiny savce, kterého popsal jako vodní opici 1,5 metrů dlouhou, bez předních končetin a s dvouploutvým ocasem. Britský mořský biolog sir Alistair Hardy přišel roku 1960 s domněnkou, že předkové lidí mohli strávit jistou fázi své evoluce v moři a někteří z nich tam mohli zůstat. Mořská opice však nadále zůstává stejným tajemstvím, jako mořské panny.