Prosinec 2013

Staří druidové

29. prosince 2013 v 8:00 | Terry
Druidy, kastu keltských kněží, kteří v Galii (dnešní Francii) a Británii působili jako soudci, učitelé, léčitelé a vědci, obklopuje velké tajemství. Sporé informace, které o nich máme, pocházejí od řeckých a římských autorů píšících v rozmezí 2. století př. n. l. a 4. století n. l.

Římský spisovatel Plinius zachycuje jejich obřad sbírání jmelí z dubu, posvátného stromu druidů. Šestého dne od novoluní vyšplhal bíle oděný knez na dub a odťal z něj zlatým srpem snítku jmelí. Pokud ji někdo zachytil dříve, než se dotkla země, byla užívána k rituálu plodnosti. Ozvuky tohoto rituálu přežívají dodnes v tradici vánočního polibku pod zavěšeným jmelím.

Druidismus byl jakousi formou uctívání přírody a jeho nejhlubší tajemství byla známa jen zasvěcencům, kteří zůstávali u druidů v učení až po 20 let. Obřady se konali v posvátných lesech nebo hájích, kde druidové údajně používali magické síly - měnili počasí, objevovali se ve zvířecí podobě, předpovídali budoucnost a uměli se stát neviditelnými. Pomocí "hadího vejce" či křišťálové koule prý šířili smrtící čáry. Je možné, že druidem byl i kouzelník Merlin z artušovských legend.

Julius Caesar zaznamenal, že ti, "kdo jsou postiženi zvláště těžkými nemocemi" či "chodívají do boje", obětují nebo činí slib obětovat lidi a za pomocníky si přitom berou druidy. Jednou z možností bylo oběti zaživa upalovat ve velkých proutěných koších. Obětováni byli většinou zločinci, ale pokud se jich nedostávalo, druidové se bez váhání chopili i nevinných lidí. Římští dobyvatelé však ve své vlasti lidské oběti dávno zakázali, a když se s nimi setkali u druidů, považovali je za "barbarské".

Když římské jednotky roku 60 n. l. zaútočili na keltskou ostrovní pevnost Mona nedaleko pobřeží Walesu, de bylo centrum druidského náboženství, vyvraždili všechny druidské kněze, které nalezli, a stejně tak vymýtili i jejich posvátné dubové háje.

Existují domněnky, že druidská novoroční slavnost Samhain, kdy se prý po zemi potulovaly nadpřirozené bytosti, je základem dnešního angloamerického Halloweenu. Od druidské úcty k posvátným stromům může být odvozeno i "klepání na dřevo" pro štěstí. V Británii a ve Spojených státech stále existují skupiny moderních druidů, které sice nemají žádný vztah ke svým předchůdcům, dodnes však slaví pohanské svátky spjaté s jednotlivými ročními obdobími.

Modrovousův příběh

28. prosince 2013 v 11:37 | Terry

Podle Bretaňské tradice byl skutečným Modrovousem tamější rodák Gilles de Rais. Roku 1440 církev Gillesa, jehož plné jméno znělo Gilles de Laval, baron de Rais nebo Retz, obvinila z kacířství, svatokrádeže, přivolávání démonů, sodomie a četby zakázaných magických rukovětí. V téže době ho světský soud obvinil z mučení a vraždy 144 dětí, jakož i z úchylného chování k chlapcům a dívkám, a to živým i mrtvým.

Vznikla tak představa muže, kterého v neobvyklé krátkém čase zničilo neobyčejné bohatství a který neváhal dát průchod svým nejodpornějším sadistickým choutkám. Je tento obraz pravdivý nebo je fascinující příběh Gellesa de Rais spíše svědectvím o moci propagandy?

Gilles, narozený roku 1404, v jedenácti letech osiřel a stal se dědicem značného majetku. Sňatkem s bohatou dědičkou Catherine de Thouars roku 1420 byl vůbec nejbohatším šlechticem v Evropě. Kronikář Monstrelet ho v 15. století popsal jako rytíře mimořádné chrabrosti. Bojoval v Orleánsu po boku Jany z Arku a ve 25 letech se stal maršálem Francie. Roku 1432 se odebral na svá panství a život plný výstřelků ho přivedl na mizinu. Ve snaze znovu nabýt ztracené bohatství se obrátil k černokněžnictví. Najal alchymisty a kouzelníky včetně florentského nekromanta pátera Franceska Prelatiho. Když se jim nepodařilo proměnit běžný kov ve zlato, Gilles začal rozprodávat své pozemky, jejichž novým majitelem se stal zejména normandský vévoda Jean a jeho kancléř, nantský biskup Malestroit.

V září roku 1440 dal Gilles zbít a uvěznit kněze, který se pokusil převzít koupený zámek. Biskum Malestroit této příležitosti využil k tomu, aby proti Gillesovi vznesl obvinění, která již nějaký čas tajně připravoval. Gilles se musel před soudem hájit z 49 možná bezdůvodných obvinění, byl však mučením donucen k přiznání a 26. října 1440 byl spolu se dvěma pomocníky popraven jako kacíř. Mnoho lidí považovalo jeho proces za vykonstruovaný. Jeho "komplicové" byli propuštěni na svobodu, jakmile Gillesa obvinili. Prelati unikl smrti i přesto, že se přiznal k pořádání hrůzných obřadů, později však byl oběšen pro jiné zločiny.

Skutečným cílem procesu patrně bylo usvědčit Gillese z kacířství. Jeho statky by tak propadly biskupu Malestroitovi a bretaňskému vévodovi. Vévoda si byl dokonce tak jist rozsudkem, že pozemky, které jím měl získat, prodal již 3. září - 14 dní předtím, než proces vůbec začal.

Základy magie

27. prosince 2013 v 14:19 | Terry

Černá a bílá magie

Cílem černé magie, je uškodit druhým bytostem nebo manipulovat s jejich svobodnou vůlí.

Bílá magie se snaží o dosažení pozitivního cíle.

Šedé zóny, do nich spadají kupříkladu kouzla lásky. Díky tomu, že mají pomoci, aby osoba, kterou milujete , začala opětovat vaše city, spadají do bílé magie, protože pokládáte cíl za kladný. Zároveň však manipulujete se svobodnou vůlí druhé osoby a tím se kouzlo lásky řadí zároveň i do magie černé.

Někdy se o černé magii hovoří pouze ve spojení s vyvoláváním temných sil. Wiccanské čarodějky jsou však v pohledu na černou magii mnohem konzervativnější.

Druhy magie

Známo je několik druhů, ale mezi ty nejobvyklejší patří tyto čtyři:

Lidová magie
- zahrnuje staré pověsti a lidové praktiky, které se dodnes užívají, například zakopání sošky sv. Josefa vzhůru nohama, když chcete rychle prodat dům.

Přírodní magie
- používá bylinky, kameny a svíčky pro nasměrování energie. Také se v ní využívá síly Měsíce, Slunce a Planet.

Obřadní magie
- spojuje se s prováděním rituálů, užíváním určitých rekvizit a přesných formulací, často se také označuje jako Vysoká magie.

Souhlasná magie
- spočívá v použití předmětů, které představují požadovaný výsledek (tekoucí voda z vodovodu k přivolání deště…)

Čarodějky, Wiccanky nebo Pohané

Čarodějka
- užívá magii, známou také jako čarodějnictví, aby získávala kosmickou energii pro dosažení požadovaného cíle. Každá příslušnice jakéhokoli náboženství se může stát čarodějkou.

Wiccanka
- příslušnice náboženství zvaného Wicca, jedná se o novopohanské náboženství odvozené od předkřesťanských náboženství a praktik, uctívání země a zvyků obřadní magie. V tomto odvětví není nutné provozovat přímo magii, mnoho příslušníků pouze uctívá přírodní roční cyklus, Měsíc a bohyni.

Pohané
- známí také jako novopohané, patří k příslušníkům některého ze světových náboženství ovlivněných starověkým pohanstvím. Patří sem též Wiccané, mezi další velice oblíbené patří keltské náboženství druidů nebo severské Ásatrú.


Čarodějnická pyramida

- jedná se o soubor čtyř pravidel, který čarodějky hojně využívají, při dosahování svého cíle
Cíl - dosáhnete jej, pokud užijete všechny čtyři pravidla
Odvaha - mít odvahu hledat cíl a vůli přijmout důsledky
Ticho - po skončení kouzlení o kouzle s nikým nemluvte a ani na něj nemyslete, pozdější mentální energie by mohla kouzlo oslabit nebo jej narušit.
Vůle - věřit v dosažení cíle a být odhodlaná jej dosáhnout
Poznání - jasně definovat svůj cíl



Katedrála v Charters

22. prosince 2013 v 13:59 | Terry
Obdiv budící les kamenných sloupů, barevné sloupce světla, které proniká přes bohatě zdobená okna, to je katedrála Notredame v Chartres, jedna z největších svatyní Francie a jedna z nejvýznačnějších historických památek. Stavba už po staletí vzbuzuje zájem, díky svým tajemným prvkům.

Galové toto místo považovali za posvátné dávno předtím, než se zde usadili křesťané. Původ samotného názvu Chartres zřejmě souvisí s pohanským kultem. Je odvozené buď od slova carns, které označovalo kamenné oltáře Druidů nebo od Carnut-Is, které znamená " posvátné místo Karnut". Karnýrové byli Galové, obývající tento region v období římských dobyvačných vojsk.

Nad posvátnou studnou

Dříve něž zde byl postaven kostel, stál na tomto místě pohanský chrám, ve kterém byla i posvátná studna, hluboká asi 33 metrů. Podle legendy do této studny, nazývané "Studna silných světců", vhodili první místní křesťanské mučedníky. Studnu dodnes nalezneme v jedné z krypt katedrály. Po požáru v roce 1020, který katedrálu zničil, dal kryptu znovu vystavět a dokončit biskup Gilbert v prosinci roku 1024. potom se krypta stala místem modliteb k černé soše Panny Marie Spod země. Vodě ve studní se připisovala zázračná moc, proto sem proudily davy nemocných z celé Evropy v naději, že je zázračná voda vyléčí a zbaví jejich neduhů. Církevní hodnostáři se však rozhodli tato procesí zastavit , protože je považovali za projevy pověrčivosti a v roce 1654 dali studnu zazdít. Znovu objevena byla studna až o 250 let později.

V roce 1134 zničil katedrálu další požár a znovu musela být zrekonstruována. V letech 1144 - 1145 byl postaven královský portál. Sochy na něm umístěné jsou skutečným klenotem sochařského umění. V roce 1194 vypukl třetí požár. Celá katedrála kromě fasády a slavného královského portálu byla zničena, uprostřed ruin se však nacházela jedna z nejvzácnějších relikvií - kousek z košile Panny Marie. Oprava katedrály se znovu rozběhla. Za necelých třicet let, s financemi, o jejichž původu nemáme přesné informace a pod vedením osoby, jejíž jméno nám též není známo, bylo veledílo dovedeno k zdárnému konci. Do roku 1220 se v chrámové lodi mohly sloužit mše. Pokud přihlédneme rozsahu prací a jejich konečnému výsledku, můžeme to považovat téměř za zázrak. O čtyřicet let později, byla stavba za vlády Ludvíky IX. zcela dokončena a zasvěcena Panně Marii, patronce Chartres.

Kniha ze skla a kamene

Katedrála v Chartres je nejen místem náboženských obřadů, ale podobně jako většina středověkých chrámů, i obrázkovým katechismem pro nevzdělaný lid. Sochy, basreliéfy, 2600 m² vitrážových oken, znázorňují souhrn dobových teologických koncepcí dějin světa a lidstva podle Písma Svatého. Mozaiková okna zachycují nejdůležitější události od stvoření světa, až po život Ježíše Krista, příběhy z jeho života a velké skutky prvních světců. Chartres je knihou z kamene, určenou ke vzdělávání poutníků.

Obdivuhodná výzdoba

Katedrála se však vyznačuje i jinými pozoruhodnými zvláštnostmi. Orientace katedrály na severovýchod uvádí mnoho lidí do rozpaků: většina kostelů je postavena směrem na východ, k Palestině, kolébce křesťanství. Historici vysvětlují tuto anomálii nutností postavit katedrálu na podzemních základech bývalého pohanského chrámu. Konstrukce budovy zároveň sleduje podzemní energetické proudy, považované od věku Galů za blahodárně působící na člověka: magnetické impulzy související s poruchami pod zemským povrchem.

Výzdoba katedrály se vyznačuje neobvyklými prvky. Téměř v celé budově si návštěvník může všimnout symbolů, iniciál, ryb nebo tváří, vyrytých do kamene, možná jde o odkazy anonymních stavitelů. Naproti tomu zde však chybí některá základní křesťanská témata. V bohaté sochařské výzdobě vnějších fasád nenajdeme ani jedno vyobrazení ukřižování. Absence této důležité události je podle některých badatelů důkazem vazby mezi staviteli katedrály v Chartres a řádem Templářů, obviňovaných z popírání Kristova božího původu.

Ani okna katedrály nejsou zcela bez tajemství. Jakým tajným, zázračným způsobem bylo dosaženo takto fantastických barev skleněných tabulek, z nichž jsou okna katedrály zhotovena? A jaký je skutečný význam postav, které znázorňují? Události náboženských dějin mají často dvojí vysvětlení: doslovné pro lid a esoterické pro zasvěcené. To samé platí i pro tvar růžice, který někteří považují pouze za dekorativní motiv, jiní v něm naopak vidí skryté znázornění změn hmoty pod vlivem alchymistického ohně. Ve výzdobě katedrály se objevují i astronomické prvky: znaky zvěrokruhu rámují velkolepou scénu Nanebevzetí na tympanonu severní brány a personifikaci sedmi svobodných umění ("ušlechtilé" intelektuální disciplíny, odpovědné sedmi hlavním planetám, známým ve středověku) zdobí obrubu jižního vstupu do katedrály.

Nakonec připomeňme prvek, který ani zdaleka nepatří k těm méně tajemným. Jde o "labyrint", vykládaný obrazec na dlažbě chrámové lodě. Jež tvoří jedenáct kruhů z černých dlaždic, přičemž křivka je dlouhá 260 metrů: dovede vás až do samotného středu labyrintu, kdysi označeného gravitovanou měděnou destičkou, znázorňující mytologický boj Tesea s Minotaurem. Neobyčejný motiv v neobyčejné katedrále…

Betlémská hvězda

20. prosince 2013 v 19:15 | Terry
Narození Ježíše Krista bylo v dějinám křesťanství jednou z nejvýznačnějších událostí. Nebesa jej zvěstovala zjevením Betlémské hvězdy třem mudrcům z východu.

Tento úkaz na judské obloze byl dlouho pokládán za nesporný zázrak. Ač jej zkoumalo už mnoho astronomů, tak podrobnosti historické události zůstaly nevysvětlené.

Hvězda, mudrci z Východu a Herodes

Tři králové z Východu, podle biblických Evangelií navštívili krále Herodes v jeho paláci v Jeruzalémě. Řekli mu, že se přišli poklonit Mesiáši, jehož narození v Betlémě zvěstovala hvězdy, tak jak to kdysi předpověděl jeden z proroků. Herodes, posedlý obavou z nebezpečné konkurence, pozval tři krále, aby se na zpáteční cestě u něj znovu zastavili a vypověděli mu, kde našli toho, jež hledali a zda jej vůbec nalezli. Mudrci mu však nevěřili a po odevzdání darů Jezulátku se navrátili domů. Když pak Herodes zjistil, že jeho lest prohlédli, dal v Betlémě zavraždit všechny chlapce mladší dvou let. Vojáci však Ježíše zabít nemohli, neboť Josef s Marií s ním zatím odešli do Egypta.

Historická a astronomická datace

Kdy se šechy tyto události vlastně odehrály? První historické zmínky naznačují, že to nebyl rok 0, jak říká tradice, podle které začal křesťanský kalendář. Herodes přeci zemřel v roce 4 př. n. l. Na druhé straně máme přesné historické údaje díky autorovi Makrobiovi (okolo r. 400) který, jak se zdá měl velice dobré informace o vládě Augusta, Herodesova současníka, kterého Římané dosadili za Judského krále. Vše tedy nasvědčuje tomu, že masakr betlémských dětí se odehrál kolem roku 7 př. n. l.

Celá století se astronomové snažili prokázat existenci betlémské hvězdy. První jim na mysl přišla komety, nebeské těleso, často spojované s historickými událostmi. Žádná z dosud známých komet se však v té době na nebo objevit nemohla, dokonce ani za předpokladu, že by následně zanikla. Později se vědci přikláněli k názoru, že šlo o novu nebo supernovu, tedy právě vybuchující hvězdu. Velcí asijští astronomové, zejména pak čínští, už od starověku velmi důkladně zaznamenávali nebeské úkazy, proto dobře věděli, že žádná nova ani supernova nebyla v období, které nás zajímá, viditelná. Nejbližší podobné úkazy se ve skutečnosti datují až do roku 134 př. n. l. a do roku 123 n. l. Jedinou přijatelnou teorii vyslovil roku 1606 Kepler.

Podle něj je betlémská hvězda vzpomínkou na konjunkci Saturnu a Jupiteru ve znamení Ryb, což znamená, že se tyto planety střetli v jedné linii se Zemí a bylo je tak vidět jako zářivý bod v souhvězdí Ryb. Je to však velmi zřídka zaznamenaný úkaz. Dá se vrátit do minulosti a určit, že v souhvězdí Ryb k tomuto jevu mohlo dojít například před 4000 lety, ale jen v roce 860 …, roku 7 př. n. l. to znamená přibližně okolo 12. dubna, 3. října a 4. prosince.


Hledání Mesiáše

Astronomové stejně, jako historici, se pokoušejí dokázat, že betlémská hvězda není jen výmyslem na posílení křesťanských tradicí, ale i autentický fenomén. Církevní texty je proto možné interpretovat takto: židovští astrologové v Babylóně pozorovali první konjunkci (nic nenaznačuje spojitost s Mesiášem, astronomické pozorování je navíc zaznamenáno klínovým písmem) okolo 12. dubna roku 7, opět pak okolo 3. března, v čemž už viděli znamení dlouho očekávaného příchodu Mesiáše, aby z Palestiny vyhnal cizince. Vydali se tedy na cestu a do Jeruzaléma dorazili až koncem prosince.

Třetí konjunkce pak potvrdila jejich přesvědčení a okolo 4. prosince se vydali směrem k Betlému, osm kilometrů na jih od Jeruzaléma, "vedeni" obrovským zářícím bodem na noční obloze. Najít chlév, ve kterém se Ježíšek narodil, bylo na takto malém území otázkou několika málo hodin. Svaté texty upřesňují, že hvězda jim "ukázala" cestu. Kritici v tom viděli pokus o umocnění božského aspektu příběhu, další zase zázrak Božího vnuknutí, které přivedlo tři krále do Betléma. Tento aspekt příběhu však pravděpodobně nebude nikdy objasněn.