Červenec 2013

Dobrotivá Sequana - Galie

4. července 2013 v 19:18 | Terry

Toho roku, nikdo neví proč, se k pramenům Seiny, ochraňovaným dobrotivou bohyní Sequeanou, vydalo tolik poutníků, jako nikdy předtím. Ani dlouhá cesta je neodradila od toho, aby přišli požádat o zdraví pro sebe nebo členy své rodiny.
Matta a Nertos pocházeli z krajiny Turonů, ležících na břehu Loiry. Matta neměla děti a její manžel hrnčíř velmi trpěl, že nebude mít syna nebo zetě, který by převzal jeho řemeslo. Nertos měl navíc potíže s očima. Jeho zrak byl rok od roku slabší a hrozilo, že jednou zcela vyhasne. Proto se oba rozhodli poprosit o pomoc Sequanu, která umí léčit všechny choroby.
V pláštích s kapucami a s holemi v rukou se trmáceli několik týdnů cestou necestou. Spali pod širým nebem, aby ušetřili. Když konečně spatřili údolí s posvátným pramenem, přešla je únava a zapomněli na útrapy cesty.
V údolí potkávali prodavače posvátných darů, se stánky rozloženými podél cesty ke svatyni. Nabízeli rozličné předměty, takové, které jsou bohyni nejmilejší, anebo takové, které se zaručeně hodily na příslušnou chorobu. Dovedli vyhovět každému vkusu, ceny byly přizpůsobeny každému měšci.
Matta vybrala sošku vyřezanou z cesmínového dřeva. Na zadní stranu dala vyrýt své jméno. Nertos koupil bronzovou destičku, na niž byly bodcem proraženy dírky, znázorňující dvě oči. Kéž by bohyně pochopila jejich význam!
Poutníků bylo nespočetně. Manželé s úžasem sledovali podívanou, která je obklopovala. Měli pocit, že se tu shromáždili nešťastníci z celé Galie. Mezi nehybnými, chromými, mrzáky a nakaženými se hemžili lidé trpící otylostí, křivicí, leprou nebo neplodné ženy a neduživé děti. Matta a Nertos se prodírali mezi ostatními, kteří chtěli zhojit své zlomeniny, vyléčit dnu, revmatismus nebo bolestivé zápaly. Téměř se styděli, když viděli u jiných mnohem horší neštěstí, než jaké postihlo je. Náhle jim bylo trapné obtěžovat bohyni svými starostmi.
Ale přesto se přidali k poutníkům, kteří se tlačili před ohrádkou kolem posvátného pramene. Stačilo učinit tři kroky, aby se dostali k vodě vytékající z otvoru ve vápencové skále.
Matta zahrabala svou sošku do země, Nertos zavěsil svou destičku na jeden z mnoha trámů stříšky kryjící pramen. Do hrníčku z pálené hlíny si nabrali vodu a napili se. Nedaleko stála dřevěná svatyně, nepřístupná veřejnosti, ve které byla socha bohyně. V určité dny ji kněží slavnostně vynášeli do člunu zdobeného na přídi elegantní labutí hlavou. Dnes ji sice neuvidí, ale nepochybují, že i tak bohyně uslyší jejich prosby:
"Ó Sequano! Ó blahodárná Seino! Ty, jejíž vody očišťují! Ty, jejíž vody odnášejí zlo! Odstraň poskvrnění, utiš naše bolesti… Ó životodárný a plodný prameni, vytékající z Matky Země! Tvoje proudy potečou na věky věků. Ó božská Sequano, rač vyslyšet naše prosby a zmírni naše neštěstí."
Třikrát obešli Matta s Nertem a ostatními poutníky chrám a vzývali bohyni. Potom se odebrali k nedalekému jezírku. Matta odešla k místu vyhrazenému ženám a celá se ponořila do vody. Nertos si několikrát opláchl nemocné oči.
Na těchto místech panovalo ovzduší porozuměni. Byli trochu stísněni, ale naplněni nadějemi. Což se neříkalo, že jednomu nemocnému, který nenapil zázračné vody z pramene Seiny, ještě téhož večera zmizel nádor štítné žlázy?
Předtím, než se vydali na zpáteční cest, Nertos zašel ještě za jedním z mnoha mastičkářů, kteří zde působili. Ten mu prodal jakousi hustou mast a kapky, které si má rozpustit ve vodě ze Seiny a roztokem každý večer umývat oči.
Manželé by byli rádi zdrželi u Sequany, ale peníze by se jim rychle rozkutáleli, už tak jich mnoho neměli. Odnášeli s sebou těžkou amforu, plnou posvátné vody. Když jim doma ochoří někdo z rodiny nebo přítel, když onemocní dobytek, stačí vypít jeden doušek a Sequana všechno vyléčí.

Seznam anglických a britských panovníků

4. července 2013 v 16:58 | Terry
Panovníci Anglie
727-796Offa
802-839Egbert
839-856Aethelwulf
856-860Aethelbald
860-866Aethelbert
866-871Aethelred I.
871-899Alfred the Great
899-925Edward the Elder
925-940Athelstan
940-946Edmund
946-955Edred
955-959Edwy
959-975Edgar
975-978Edward the Martyr
978-1016Ethelred II. the Unready
1016-1035Cnut
1035-1040Harold I. Harefoot
1040-1042Harthacanut
1042-1066Edward the Confessor
1066-1087
William I.
1087-1100
William II.
1100-1135
Henry I.
1135-1154Stephen
1154-1189Henry II.
1189-1199Richard I.
1199-1216John
1216-1272Henry III.

Nebeský sob – Sibiř

2. července 2013 v 12:29 | Pussycat


Na počátku věků šestinozí sobi snadno unikali před lovci. Pro zábavu se téměř nechali chytit, ale v poslední chvíli kopytem udeřili do země, poskočili dopředu a plnou rychlostí zmizeli v dáli. Lov na šestinohého soba byl nejen náročný, ale i vzrušující.
Jednoho dne se jeden ze sobů potuloval kolem stád, která patřila lidem. Byl obrovský, a když se objevil mezi domácím zvířectvem vyvolal paniku. Všechna zvířata se rozprchla. Rozhodně se musí sob nějak zneškodnit, aby nemohl páchat další škody. Nejlepší z lovců ho začal pronásledovat.
Zvíře mělo náskok, ale lovcovi lyže klouzali na zmrzlém sněhu rychlostí blesku. Veškerá lovcova energie se upínala jedním směrem. Chytit soba živého a uříznout mu dvě z jeho šesti nohou, aby se změnil v obyčejné zvíře a nemohl se už beztrestně vysmívat lidem.




Zdroj: Mýty a legendy - stvoření světa

Thébská Sfinx - Řecko

2. července 2013 v 12:29 | Pussycat



Před branou města Théb žila kdysi okřídlená příšera jménem Sfinx. Po matce Echidně zdědila ženskou hlavu, po otci Tyfónovi dračí ocas, a měla lví tělo podobně jako její sestra Chiméra. Zkrátka, byla to strašlivá a ukrutná obluda, která v obyvatelích vzbuzovala hrůzu. Seděla na skále a číhala na kolemjdoucí poutníky. Těm pak dala hádanku. Když neznali správnou odpověď, hned je sežrala. Hrdina Oidipus se rozhodl s příšerou skoncovat a proto přišel před městskou bránu.
Sfinx mu hned položila otázku: "Kdo chodí někdy po dvou, někdy po třech někdy po čtyřech nohách - a když chodí po čtyřech, je nejslabší?" Oidipus bez váhání odpověděl.
(1)
Zklamané Sfinze to však nestačilo a nechtěla ho propustit, dokud neodpoví i na druhou otázku: "Kdo jsou dvě sestry, z nichž jedna se zrodí z druhé a první z druhé?"
Oidipus odpověděl i na tuto otázku. (2) Rozzuřená Sfinx se vrhla ze skály dolů a zabila se.
Od té doby žili Thébané svobodně a požádali Oidipa , aby se stal jejich králem. Tak se stalo. Hrdinu však čekal tragický osud…

Sfinx





(1) "Člověk, protože chodí po čtyřech když je dítě, po dvou, když je dospělý, a s holí, když je starý."

(2) "Den a noc." Ve starém Řecku den a noc byla dvě ženská bžstva.


Dějiny

2. července 2013 v 12:25 | Terry

Místa

Pompeje

**

Osobnosti

Seznam anglických a britských panovníků

**

Události

Kladivo na čarodějnice

**

Pompeje

2. července 2013 v 12:23 | Pussycat

Pompeje

Pompeje (italsky Pompei, latinsky Pompeii) je italské město v provincii Napoli. Město je známé tím, že se stalo jedním ze tří starořímských měst v Neapolské zátoce v císařské provincii ItaliaKampánie, Itálie), která byla 24. srpna roku 79 našeho letopočtu zničena výbuchem sopky Vesuv. V roce 1997 byly Pompeje zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO.
Pompeje pod zataženou oblohou
Spolu s Pompejemi byla zničena města Herculaneum a Stabie. Jejich znovuobjevení způsobilo Evropě kulturní šok. Všudypřítomnost erotického umění doslova převrátila dosavadní pohled na antickou kulturu. Vulkanický popel, který města zasypal, dokonale zakonzervoval budovy a předměty a umožnil nám tak poznat vzhled starořímského města střední velikosti a život jeho obyvatel. Právě všudypřítomná erotika vedla tehdejší historiky k naivním pokusům prohlásit obě města, či alespoň domy, ve kterých se erotika nacházela (což byly téměř všechny) za nevěstince. V této souvislosti se také objevily skazky o "Božím trestu" seslaném na Pompeje. Podle soudobého poznání se však Pompeje nijak neodlišovaly od jiných antických měst.
Dekorativní freska: Europa a býk

Dávná historie


Město bylo založeno v 7. století př.n.l kmenem Osků v ústí řeky Sarno, které již v té době bylo užíváno jako přístav řeckými a fénickými mořeplavci. Z počátku bylo město pod vlivem řeckým, mezi lety 525 př.n.l. až 474 př.n.l vlivem etruským. V 5. století př.n.l bylo celé území dnešní Kampánie dobyto Samnity a od roku 310 př.n.l. bylo město pod římským vlivem.
Pompeje se zapojily do vzpoury měst Kampánie proti Římu v roce 89 př.n.l., ale Sullovo vojsko vzpouru potlačilo. Město bylo zbaveno práv a stala se z něj kolonie Colonia Cornelia Veneria Pompeianorum. Nadále zůstalo důležitým obchodním místem pro zboží dopravené po moři a dále posíláno do Říma nebo na jih po nedaleké Via Appia a díky tomu je 1. století našeho letopočtu obdobím největšího rozvoje města.
A poprvé, 5. února 62, zničilo prudké zemětřesení přibližně 60 % města. Město bylo v krátkém čase znovu vystavěno, pravděpodobně ještě zdobněji a bohatěji než předtím.

Vesuv pohřbívá město

Počítačem generované podoba erupce Vesuvu z pořadu Pompeje: Poslední den kanálu Discovery Channel.
Obyvatelé Pompejí žili v přesvědčení, že Vesuv je vyhaslý, a varovným signálům nevěnovali pozornost. Nespojovali je s aktivitou Vesuvu. Byli zvyklí na drobné otřesy země a výrony plynů z Vesuvu. Až v roce 62 byly otřesy natolik silné, aby způsobily poškození budov. Na začátku srpna roku 79 vyschly všechny studny ve městě, ale varování stále nebylo dostatečně silné a celý starověký Řím strnul hrůzou, když 24. srpna došlo ke katastrofální vulkanické erupci, která pohřbila město a zaclonila slunce v pravé poledne. Shodou okolností to bylo datum Vulkanálie, svátku římského boha ohně Vulkána.
Jediným hodnověrným očitým svědkem erupce byl Plinius Mladší, který událost popsal v dopise Tacitovi. Podle jeho slov došlo k erupci kolem poledne. Nejdříve z Vesuvu vyšlehly vysoké plameny a později velký černý mrak tvaru borovice, který zakryl slunce a den se změnil v noc. Na Pompeje dopadaly rozžhavené kameny, které bořily budovy. Obyvatele města usmrtily jedovatéHerculanea až po Stabie. plyny uvolněné při erupci (podle současných výzkumů se jedná asi o 10 000 osob). Erupce trvala nepřetržitě 3 dny, v důsledku čehož bylo město pokryto vrstvou popela o výšce asi 6 metrů.
"Mrak", o kterém Plinius Mladší píše, je dnes znám jako pyroklastická vlna, což je mrak přehřátých plynů, popela a kamenů vyvrhnutých ze sopky. Plinius rovněž popisuje, že erupce byla současně doprovázena zemětřesením a že moře bylo zemětřesením odsáváno pryč a znovu vraceno - dnes tento jev nazýváme "tsunami".
Jeho strýc, Plinius Starší, se nechal na veslici dopravit do Stabií, aby mohl úkaz sledovat, ale na svoji zvědavost doplatil životem. Byl nalezen mrtvý na pláži ve Stabiích, pravděpodobně zadušen oxidem uhličitým.

Ztracena na šestnáct století

Dvojice vzdělanců: Vosk pokrývající dřevěnou desku mohl být roztaven a znovu použit.
Silná vrstva popela pokryla dvě města na úpatí sopky a jejich poloha a jména byla zapomenuta. Herculaneum bylo objeveno v roce 1738, Pompeje v roce 1748. Od té doby byly provedeny rozsáhlé archeologické práce a odkryto mnoho zachovalých budov s nástěnnými malbami. Poloha měst byla objevena již v roce 1599, když architekt jménem Fontana navrhoval nový tvar toku řeky Sarno, ale trvalo téměř 150 let, než byl zahájen skutečný archeologický výzkum. V roce 1860Giuseppe Fiorelli.
Během prvních vykopávek byly občas nalezeny dutiny ve vrstvě popela, které obsahovaly lidské pozůstatky. Giuseppe Fiorelli přišel s nápadem vyplnit dutiny sádrou, což vedlo k získání věrných podob Pompejanů, kteří nestihli utéct, v jejich posledním okamžiku . Výraz zděšení je jasně viditelný v jejich tvářích. Pohled na tyto odlitky je šokujícím a velmi hlubokým zážitkem.
Objevují se spekulace, že Fontana původně odkryl některé ze slavných erotických fresek, a poté je, s ohledem na cudnost běžnou v té době, znovu zakryl ve snaze o archeologickou cenzuru. Tento názor je podpořen záznamy pozdějších archeologů, kteří měli pocit, že místa, na kterých pracují, byly v minulosti navštívena a znovu zakryta.
Forum, lázně, mnoho domů a vil bylo překvapivě dobře zachováno. V blízkosti města byl nalezen hotel (1 000 m²). Pompeje jsou jediné starověké město, jehož topografie nebyla změněna a tudíž jej vidíme tak, jak bylo postaveno původně. Ulice byly rovné, tvořily pravoúhlou mřížku, byly dlážděny mnohostěnnými kameny a po obou stranách lemovány obchody.

Zemětřesení, sesuvy země a škody způsobené sopkou

Tichá ulice v Pompejích
Jedním z hlavních směrů současných výzkumů je zkoumání staveb, které se v době erupce právě rekonstruovaly (pravděpodobně po zemětřesení v roce 62). Některé staré a poškozené malby mohly být zakryty novými a vědci se nyní snaží za pomoci moderních přístrojů objevit alespoň stín dlouho skrytých fresek. Důvodem, proč byly některé stavby opravovány ještě 17 let po zemětřesení, byla zvyšující se frekvence malých otřesů, které nakonec vyústily v erupci.
Většina archeologických prací se zastavila v úrovni ulice v roce 79. Zemní práce ve staré části města a hloubkové vrty však zjevily vrstvy usazeného sedimentu, který naznačuje, že již před rokem 79 byla oblast zasažena přírodními katastrofami.
Na vrstvě lávového podloží pod městem byly nalezeny tři vrstvy sedimentu. V těchto vrstvách vědci nalezli kosti zvířat, úlomky keramiky a otisky květin. Pomocí radiokarbonové metody datování vědci určili stáří první vrstvy do 8. století př.n.l., přibližně do doby založení města. Další dvě vrstvy jsou odděleny obdělanou půdou a kamennými silnicemi a jejich vznik se datuje do 4. století a 2. století př.nl. Za vznikem těchto sedimentů se skrývají patrně rozsáhlé sesuvy půdy vlivem extrémních srážek. (Senatore, et al., 2004)
Geologové se snažili pomocí magnetické charakteristiky kamenů z Pompejí určit teplotu pyroklastické vlny, který pohřbil město. Pokud roztavená láva tuhne, magnetické minerály v ni obsažené se orientují shodně s zemským magnetickým polem. Pokud je materiál zahřát nad určitou teplotu, známou jako Curieho teplota, magnetické pole může být změněno nebo úplně zrušeno.
Analýza přibližně 200 vulkanických kamenů a nálezů (např. střešní tašky) ukázala, že u vrcholu sopky měl mrak teplotu kolem 850 °C a než dosáhl města, ochladl na 350 °C. Většina zkoumaných materiálů byla vystavena teplotě mezi 240 °C a 340°C. Na některých místech byla teplota ještě nižší, kolem 180 °C. (Cioni, et al., 2004)

Jedinečný pohled


Každopádně nám město nabízí pohled na život v 1. století. V této době byly Pompeje velmi živým místem a můžeme zde nalézt i ty nejmenší detaily o každodenním životě. Například na podlaze jednoho z domů (Siricova domu) nalezneme nápis Salve, lucru ("Vítejte, peníze", přesněji "Vítej, zisku"), patrně v humorném smyslu. V tomto domě sídlila obchodní společnost vlastněná Siricem a Nummianem (jedná se pravděpodobně o přezdívku, slovo nummus znamená mince či peníze). V jiných domech můžeme nalézt detaily o jiných profesích, například "čistírny" (Fullones). Na džbánech s vínem byly nápisy, které lze považovat za první reklamní slovní hříčky na světě, Vesuvinum. Graffiti na zdech nám ukazuje pravou pouliční latinu.
V době erupce mělo město kolem 20 000 obyvatel a oblast sloužila jako rekreační oblast Římanů. Nalezneme zde mnoho staveb občanské vybavenosti: Macellum (velký trh s potravinami), Pistrinum (mlýn), Thermopolia (bar, kde byly podávány teplé i studené nápoje), cauporioe (malé restaurace) a amfiteátr.
V roce 2002 výzkumy v ústí řeky Sarno ukázaly, že i přístav byl obydlen a lidé zde žili na systémech kanálů, který mnoha vědcům připomíná Benátky. Tyto výzkumy jsou zatím na počátku a výsledky teprve přinesou.






Mapy Piriho Reise

2. července 2013 v 12:20 | Terry
V roce 1929 se v Istanbulu našla neúplná mapa z roku 1513, na které byla zakreslena Jižní Amerika a Afrika v relativně správných zeměpisných délkách. Když vezmeme v úvaze kartografické znalosti lidstva v 16. století, vznik takovéto mapy by neměl být možný. Nejnovější výzkumy dokázali, že podobné mapy existují po celém světě.

Autorem konstantinopolské mapy byl jistý Turek, admirál ("Reis") Piri Ibn Hadži Memmed. V poznámkách přiložených k mapě admirál tvrdí, že některé z dvaceti map, ze kterých čerpal při práci, pocházejí z doby Alexandra Velikého (zdá se, že podobnost použitých jednotek míry s těmi, které používali Féničané a Kartaginci, potvrzuje jeho slova) a že některé zase vznikly pomocí matematických výpočtů.

Záhadná mapa
V 50. padesátých letech se kopie mapy dostala k jistému Američanovi, kapitánu Mallerymu, považovanému za specialistu v dané oblasti: byl přesvědčený o správnosti svého tvrzení, že na mapě je část Antarktidy, kontinentu ležícího pod ledem 10 000 let, který Evropané znají až od 19. století... Dokument potom spolu se svými studenty zkoumal další odborník profesor Hapgood. Po několika měsících dospěl k podobnému závěru: podle něj Piri Reis zakreslil do mapy geografické detaily, které byly tehdy zcela neznáme.

Čtení mapy
Při zpracovaní mapy není použitý systém zeměpisných délek a šířek, ale tzv. systém "osmi větrů", vytvořený pomocí kompasu a fungující na principu centrování různých častí mapy do bodů, ze kterých vějířovitě vycházejí čáry, svírající úhel 22,5 stupňů. Po několik let trvajících výzkumných prácích a překonání nespočetných technických problémů, se profesoru Hapgoodovi a jeho týmu podařilo přenést mapu do současných zeměpisných měřítek. Ukázalo se, že Piri Reis neudělal nic jiného, než že pouze vylepšil časti starších středověkých námořních map,
ale ne vždy byly kusy map zpracované na stejné úrovni. Například některé z nich byly špatně orientované. Piri Reis nepoznal krajiny zakreslené na mapě, a tak udělal několik hrubých chyb: Amazonka je zanesená na mapu dvakrát, chybí na ní tři jasně určené časti východního pobřeží Jižní Ameriky. Západní část kontinentu prakticky úplně chybí, krom časti, dost přesně zaznamenávající chilské pobřeží, která sem byla přilepená náhodou. Část mapy zachycující Karibik a východní pobřeží Střední Ameriky je velmi nejasná a špatně orientovaná. Po určení a opravení chyb najdeme na mapě udivující detaily.

Falzifikát nebo dědictví starobylých pramenů?
Evropský a africký kontinent jsou zakreslené s mimořádnou přesností, zdá se však, že ne na základe dobových poznatků, které nezahrnovaly výpočet zeměpisné délky. V Americe je velký ostrov Marajo, ležící v ústí Amazonky, zakreslen celkem přesně: k jeho objevení však došlo až v roce 1543 a kartografové z konce 16. století, Mercatora nevyjímaje, ho zakreslovali velmi nepřesně. Na mapě jsou zakreslené i Andy, hory byly v časech Piriho Reisa neznámé, a ve výzdobě mapy figuruje lama, přestože Evropané v té době toto zvíře ještě neznali. Jsou zde i
Kalvínské ostrovy, objevené až v roce 1592. Mapa obsahuje mnohé dalších vzrušujících detailů, které svědčí o starobylosti pramenů, použitých při její tvorbě. Jen kousek nad rovníkem jsou dva velké ostrovy, které dnes neexistují (lokalizace jednoho z nich odpovídá poloze podmořské plošiny, ležící při ostrovech svatého Petra a svatého Pavla). Určitě není třeba dodávat, že v té době nikdo nic netušil o existenci podmořských pohořích. Další ostrovy najdeme na jižním póle: protože jsou ukryté pod ledovcem, dozvěděli jsme se o nich až roku 1958. Mapa tureckého admirála a mnohé další, které "nemohly vzniknout" ve středověku, jsou, podle slov některých autorů, zpracované podle prastarých dokumentů z Alexandrijské knihovny: zdá se, že vypovídají o tom, že ostřílení mořeplavci obeplouvali zeměkouli už před 10 000 lety a svoje mapy zpracovali v dobách, kdy Evropa byla ještě v prehistorickém stádiu vývoje. Práce kartografů si vyžaduje společnost na určitém stupni vývoje, která má dobré loďstvo, ovládá způsob určování zeměpisných šířek a délek a může vysílat cestovatele na daleké výpravy. Možná takovou civilizací byla bájná Atlantida, která se pod rozličnými jmény vynořuje z minulosti všech starověkých civilizací. Mapy, o kterých je tu řeč, zkoumaly a porovnávaly kartografické instituce. Nacházíme je i v atlasech, například v Nordenskjöldově atlase (1889). Skeptici raději přechází tuto záležitost bez povšimnutí. To však není případ Paula-Émila Victora, který si v 50. letech všiml, že další problematická mapa od Itala Žena, vytvořená na konci 14. století, má několik storočí náskok před jeho objevem, který se mu podařil někdy mezi rokem 1949 a 1951.Jde o skalní podzemní prostory Grónska...

Mapy Piriho Reise


Mapy, které vlastně neměly vzniknout
Mapa Piriho Reise se sice proslavila, ale není to jediná stará mapa, u která není zcela znám její původ.

Území ležící pod ledem.
Část mapy Orontea Finaea (1531) zaznamenává s neuvěřitelnou přesností Antarktidu, z jedné části osvobozenou zpod ledu, to znamená v takové podobě, jakou musela mít okolo roku 4000 př. n. l. Její nádherná reprodukce se nachází v Atlase švédského cestovatele Nordenskjölda, vydaném 69let před prvním zjištěním skutečných obrysů Antarktidy. Zenova mapa (1380, překopírovaná okolo roku 1558) zas zachytává Grónsko, částečně zbavené ledové pokrývky.

Návrat do Ameriky.
Hadži Ahmed na svojí mapě světa z roku 1559 dává záhadnou a velmi moderní podobu oběma částem amerického kontinentu. Obrysy dnešních Spojených států amerických jsou v ní reprodukované s takovou přesností, jaké dosáhli kartografové až v 18. století.

Afrika a Dálný východ.
V roce 1502 De Carneiro nakreslil mapu, která zachycuje celé pobřeží Afriky, přestože jeho současníci měli o těchto územích jen jakousi představu. V roce 1510 další Portugalec, Jorge Reinel, zakreslil s nevysvětlitelnou přesností Indický oceán, i když za jeho života ještě nebol znám způsob výpočtu zeměpisných délek. Čína je zas věrně zachycená na dobové mapě z roku 1137, vyryté do kamene, která mohla vzniknout jen za pomoci moderní sférické trigonometrie.

Záhada se týká i Evropy.
Ibn ben Zara (1487) a Benincasa (1508), arabský a portugalský kartograf, zachycují na mapách
severní Evropu pokrytou ledem, podobným tomu, který tu byl okolo roku 12 000 př. n. l... A některé mapy, například od Dulcerta (1339), vypadají jako kopie dnešních map, přičemž vznikli v době, kdy se autentická středověká kaligrafie vyznačovala bohatou fantazií svých tvůrců. Někteří kartografové, jako Švéd Nordenskjöld, byli přesvědčení, že "modelové" mapy, pocházející z hlubin věků, byly nalezeny a překopírovány středověkými kartografy ve 12. století.


Mapy Piriho Reise II.

Šelma z Gévaudanu

2. července 2013 v 12:19 | Terry
Za časů vlády Ludvíka XV. se desítky lidí stali obětí divokého zvířete, která řádilo ve francouzském kraji Gévaudan, dnes zvaném Lozére. Běsnění záhadné divá šelmy se však nevyhnuly ani ostatní kraje Francie - například Ardéche, Haute-Loire, Cantal.

Na jaře v roku 1764 napadlo ženu pasoucí dobytek nedaleko Langogne divoké zvíře. Naštěstí, ho pasoucí se stádo
zahnalo. Zanedlouho po tomto případu se našla mrtvola čtrnáctiletého děvčete. Byla to první oběť divokého zvířete, které usmrtilo mnoho lidí.

Tři roky hrůzy
Podle očitých svědků zvíře, které napadlo pasačku a zabil mladé děvče nebyl vlk, ale obrovské zvíře s velkou hlavou, začervenalými boky, s černým pruhem nakrku a hustým ocasem. Krvavé útoky šelmy pokračovaly. Napadala ženy a děti, například chlapečka, který se vracel domů se svým stádem. Zvíře se na něj
vrhlo a roztrhalo mu vnitřnosti.Dítě za několik minut zemřelo. Stejně jako děvčátko, které šlo samo přes pastviny. Matka ho přitom po celou dobu z dálky pozorovala. Než mu však stačila přiběhnout s bratrem na pomoc, bylo tělo dítěte téměř k nepoznání. Břicho rozpárané, pokožka hlavy strhnutá a zčásti shrnutá do tváře. Obyvatel regiónu se zmocnil skutečný děs, davová psychóza strachu. Nikdo nevycházel z domu bez nože nebo vidlí. Několikrát na šelmu zorganizovali hon, ale zbytečně. Noviny, které v té době vycházely, se rozepisovaly o krvavých útocích zvířete.
Strach a pobouření byli tak velké, že král vyslal svůj dragounsky pluk, aby chytil a zabil zvíře. Bestie jakoby cítila, že se na ní chystá hon, přesunula sedo jiných oblastí, kde pokračovala v krvavém zabíjení. Zůstaly po ní jen roztrhané mrtvoly s odhryznutými hlavami. Hony na bestii, kterých se zúčastnili královi dragouni spolu s vesničany, nepřinesly žádný výsledek. Ani dva lovci z Normandie, Denneval a jeho syn, kteří se pustili do hledání zvířete, neměli úspěch. 1. května 1765 však dva bratřiMartelovci z oblasti La Chaumette smrtelně zranili velkého vlka. Že by to byla hledaná šelma? Vše bylo marné, krveprolití zanedlouho pokračovalo. Události vzrostly do takového rozsahu, že Ludvík XV. poslal poručíka svých střeleckých oddílů, Francoisa Antoina, přezývanéhoAntoine de Beauterne, který měl pověst nejlepšího střelce v království, aby zvíře vystopoval a zabil. V září 1765, po třech měsících štvanice, Beauterne zabil v oblasti Sainte-Marie-des-Chazes obrovského vlka, kterého vykuchali odvezli na královský dvůr jako velkou atrakci. Vycpaný vlk byl jistý čas umístěný v Pařížském muzeu, potom se však ztratil a nikdo neví, kde se v současnosti nachází. Všude se oslavovalo, jenže zanedlouho krvavý masakr začal znovu. Tehdy mladý šlechtic markýz d'Apcher uspořádal nový hon. Během této štvanice, 19. června 1767 zastřelil jistý Jean Chastel dalšího vlka, který se choval velmi zvláštně. Když na něj zacílil, vlk se zastavil a nehodlal utéct. Tentokrát se krveprolití konečně zastavilo. Podle oficiálních údajů šelma zahubila za tři roky 100 osob (hlavně ženy a děti) a 30 dalších zranila.

Lidská bestie?
Někteří současníci tvrdili, že zločiny záhadného zvířete jsou počínáním více velkých vlků - takových, které zabyli Antoine de Beauterne, Jean Chastel a bratři Martelovci. Další však upozorňovali na to, že vlk samotář jen málokdy
napadne člověka a nemá ve zvyku mrtvole odhryzat hlavu. Postupně se vynořovaly různé fantastické hypotézy o původu zvířete. Které tvrdili, že to byla velká opice nebo leopardí člověk, který se do Francie dostal z Afriky. Jiné, že to byla hyena, která utekla ze zvěřince, či dokonce mimozemšťané.
Podia nejnovější hypotézy šlo o jakéhosi hybrida mezi lvem a tygrem. Další tvrzení předpokládaly, že šlo u činy člověka převlečeného za vlka, aby tak zatajil své zločiny a využil davovou psychózu. A nebo
to mohl být krotitel zvířat, který vypustil šelmu na své souseda a ostatní obyvatele regiónu. Někteří očití svědkové
potvrdili, že viděli zvře, jak přechází přes potok na zadních tlapách. V té době to byl velmi rozšířený
názor a obyvatelé nejvíc obviňovali rodinu Chastelovců. To by vysvětlovalo, proč zvíře, spatřilo svého krotitele - asi Chastela, se zastavilo a neuteklo. Krveprolití už dávno skončilo, ale šelma z Gévaudanu se navždy zapsala do paměti lidových vypravěčů.

Povesti o vlkoch
Vlk (Canis lupus) patří do rodu psovitých šelem. Charakteristické je pro něj přilnutí k jedné lovecké oblasti, stabilita vytvořených dvojic - párů a jistá organizace v kolektivu - smečce. Dostatek vlků žije v současnosti ještě v Kanadě, Rusku, na Sibiři a ve Skandinávii. Ze západní Evropy prakticky vymizel. Ale ve středověku vyvolával na venkově velkou paniku, protože za velké zimy a hladu napadal, i když jen zřídka a vždy ve smečce, lidi. Toto zvíře člověka odjakživa fascinovalo a současně mu nahánělo hrůzu. Často se pokládalo za symbol zla, jako protiklad k věrnému příteli člověka - psovi. Krom toho se v mnohých legendách hovoří o vlkodlakovi - člověku, který se mění na vlka a získává jeho divokost.


Naši neppřátelé - zvěř

Každé napadení člověka zvířetem, které se vymyká racionalitě, znamená, že se zvíře nechová tak jako obyčejně, vyvolává nejrůznější dohady a strach. Svedčí o tom mnohé příklady z minulosti i současnosti. Podobné případu ve Francii. Bestie ze Gévaudanu není jediným zvířetem, které rozesívalo strach po Francii. Připomeňme si další případy - nař. zvíře z Évreux (1633-1634), šelmu z Brive (1783), či divoké zvíře ze Cézailler (1946-1951). Největší byly zvířata z Auxerrois a Vivarais. První se objevilo v roce 1731 a počet jeho obětí se vyšplhal na 28. Pisovali ho jako tygra nebo vlka. Šelma z Vivarais se vyskytovala v letech 1809-1816 v regióne Gárd. Také ji popisovali jako vlka, ale s postavou osla, hnědou srstí a černou hřívou, dlouhýma ušima a velkými mléčnými žlázami. Tento vlk byl tak odvážný, že vnikl až do obydlí. Ani jednoho z těchto dvou zvířat se nepodařilo ani zabít ani chytit.


Řezníci z Ameriky.
V roce 1973 se na americkém středozápadě objevily desítky zdechlin hovězího dobytka. Nejvíce šokující byl způsob jakým byly zmrzačeny. Zvířata měla odřezané uši, pysky, vemena a ocasy, oči byly odstraněné s téměř chirurgickou přesností. V některých případech byla těla vykuchána a úplně zbavena krve. Nejneuvěřitelnější byl objev zdechliny krávy, která měla střeva vybraná přes díru v boku a uložená vedle hlavy. Nikdo nedokázal tento jev rozumně vysvětlit. Někteří se domnívali, že v tom mají prsty ufoni, jiní zas tvrdili, že jde o vražedné rituály satanské sekty. Tyto masakry pokračují dodnes. Celkem už bylo zabito přes 12 000 kusů dobytka a policie nenašla nikoho podezřelého, dokonce se nenašli ani žádné stopy na zemi okolo zdechlin.



Zdroj: kniha - Nevyriešené záhady sveta