Srpen 2009

Zaklínač Ogmios - Galie

19. srpna 2009 v 9:36 | Pussycat

Muž, který přicházel se blížil ke konci svého života. Prozrazovala to jeho vrásčitá tvář, dalo se to poznat podle ohnutých zad, zvadlé kůže na čele, řídkých chomáčů bílých vlasů, spadajících na ramena. Byl oblečen ve lví kůži, na ramenou mu visel toulec, v pravé ruce měl kyj, v levé ruce luk. Za ním kráčela skupina mladíků. Ušima byli připoutáni k tenkému zlatému řetězu, který je spojoval se starcovým propíchnutým jazykem. Žádný z nich se nepokoušel utéci, naopak, zdálo se, že jeho zjev v nich probouzí zanícení a hlubokou úctu. Tato podivná postava se jmenovala Ogmios. Byl to bůh výřečnosti, "zaklínač", vládce slov. Přitahoval a podmaňoval si lidi pronikavou mocí hlasu. Šípy v jeho toulci symbolizovali rychlost myšlenek, bystrost pohotových odpovědí, ostrovtip a duchaplnost výroků, které odzbrojují protivníka a ohromují ho. Bohův věk prozrazoval moudrost. Připomínal, že vypravěčské umění se nedá získat rychle a že je k němu třeba dlouhých let zkušeností. Kdo se mu však naučí, bude vládnout nesmírnou mocí. Věřilo se, že druidové se mohli v bitvě postavit mezi bojující strany a pouhou silou slova dokázali vynutit konec nepřátelství!



Moc slova
Galská civilizace přisuzuje slovu význačné místo. V učení druidů, které bylo výhradně ústní, se neustále zdůrazňuje nebezpečí psaného slova.V náboženských obřadech mělo zaklínání mimořádné postavení. Aby se zachoval jeho magický účinek, muselo se pronášet podle přesných pravidel, přičemž jeho forma byla stejně důležitá jako jeho obsah. Rytmus, spád řeči, intonace, musely být podepřeny předepsanými gesty. Toto všechno bylo podmínkou nevšední moci zaklínačů.
Do každého boje nastupovali Galové s mohutným křikem. I trouby a rohy vydávaly ohlušující zvuky. Římané měli z tohoto "divokého zpěvu" nesmírný strach, který zmrazoval jejich bojové odhodlání. I to vysvětluje příčiny galských úspěchů.


Pyramidy

13. srpna 2009 v 8:40 | Pussycat
Velké pyramida faraóna Chufua se tyčí jako pyšné svědectví mimořádné představivosti a stavebního umu starých Egypťanů. Takřka neporušená přečkala staletí a zachovala se nám jako poslední z někdejších sedmi divů světa.
V Gíze, ležící uprostřed ploché pouště osm kilometrů od Káhiry, se k nebi vypínají tøi velké pyramidy. Shlížejí na komplex menších pyramid a hrobů kolem; poblíž leží také Velká sfinga. Tyto divy starověku existují už téměř 5000 let, avšak teprve od 19. století začínají archeologové zjišťovat, jak a proč vznikly. Město Gíza se rozkládá v dolní části nilské delty, jež kdysi tvořila hranici mezi Horním a Dolním Egyptem. Když se někdy kolem roku 2925 př. n. I. obě království spojila, nový egyptský stát zřídil své hlavní město v Mennoferu (Memfisu) na západním břehu Nilu. To se stalo domovem faraónů, kteří zemi vládli po téměř 3000 let ve 30 po sobě jdoucích dynastiích. Tři veliké pyramidy v Gize byly postaveny v období čtvrté dynastie (asi 2575-2465 pr. n. L). Jako první vznikla největší z nich, hrobka faraóna Chufua, kterého řecký dějepisec Hérodotos nazýval Cheops. Jako druhá byla postavena pyramida prostřední. Je o něco menší a náležela Chufuovu synovi Rachefovi (Chafreovi). Třetí a mnohem menší pyramidu si dal vystavět faraón Menkaure, řecky Mykerinos, Chufuův vnuk. Faraóni byli považováni za žijící bohy, jimž je ve smrti souzeno se připojit k mnoha dalším bohům, které Egypťani uctívali. Někteří bohové, jako například vládce mrtvých Usire (Osiris) a Anup (Anubis), bůh s šakalí hlavou, se účastnili soudu nad mrtvými. Egyptští panovníci si stavěli "příbytky smrti", tvořené komplex)' podzemních síní, jež byly vybaveny vším, co budou v posmrtném životě potřebovat, včetně potravin, nádob a šperků. Tyto hrobky jsou příhodné umístěny na okraji pouště na západním břehu Nilu. (V představách starých Egypťanů se místo, kde zapadá Slunce, spojovalo se smrtí.)Nejstarší faraóni první a druhé dynastie si dávali zbudovat malé obdélníkové hrobky zvané mastaby. Takové se našly v Sakkáře, ležící na západ od Memfidy, a v Abydu. Avšak o celých sto let dříve, než začaly stavební práce na pyramidách v Gize, přišel se zcela novým řešením - hrobkou v podobě pyramidy - faraón třetí dynastie Džoser.

Tato první pyramida se v šesti vznešených stupních tyčila do výše 60 metrů uprostřed sakkárské pouště a na rozdíl od všech předchozích staveb byla obložena kamenem. Pozdější faraóni stavěli pyramidy o hladkých stěnách. Nnapříklad Rudou pyramidu v Dahšúru. Vrchol tohoto výtvarného řešení pak představují právě mohutné pyramidy v Gize. Obrovská pyramida Chufuova (její vrchol dnes chybí") původně sahala až do výše 146,6 metru. Je tak rozsáhlá, že by se do ní podle jednoho odhadu vešlo najednou Westminsterské opatství, londýnská katedrála sv. Pavla, chrám sv. Petra v Římě a katedrály ve Florencii a v Miláně. Vystavěli ji ze dvou a půl milionu kamenných kvádrů, každý o průměrné váze dvě a půl tuny. Kvádry hýly spojovány bez malty a přiléhají na sebe tak těsně, že jak poznamenal britský egyptolog Flinders Petrie (1853-1942), spojem by se neprotáhla "jehla ani vlas". Tato mohutná stavba, jež trvala asi 30 let, není jen ohromujícím stavitelským výkonem. Vyžadovala rovněž dopravu mnoha tun materiálu a účinnou organizaci přibližně 100 000 mužů. Většina kamene pochází z místních lomů, avšak vápencové obložení muselo být přivezeno z Tury, ležící na východním břehu Nilu ve vzdálenosti 13 kilometrů. Růžová žula, použitá k obložení pohřební komory, zase připutovala od jihu, z Asuánu. K prvnímu vstupu do Chufuovy hrobky od dob starověku došlo v 9. století na příkaz bagdádskěho chalífy Ma'amuna, který doufal, že zde najde poklad. Jeho lidépronikli dovnitř severní stěnou a nakonec se dostali až do pohřební komory, jenže v ní žádný poklad ani jiné cennosti nenašli. Archeologové si dosud lámou hlavu, proč byla už tehdy hrobka prázdná, když neexistují žádné důkazy, že byla předtím vyloupena. Tímto severním vchodem dnes vcházejí turisté. Uvnitř pyramidy vede jedna chodba dolů k nedokončené pohřební komoře, kdežto jiná, vzestupná chodba ústí do Královy komory v samém středu stavby. Z této chodby odbočuje další - ta vede do jiné nedokončené místnosti označované jako Královnina komora. Za ní se nachází úzká chodbička, objevená v dubnu 1993 a vedoucí k malým dveřím.

Poblíž Velké pyramidy stojí hrobky Chufuových hodnostářů a příbuzných. Nacházejí se tu i řady mastab a malé jámy, v nichž byly kdysi uloženy lodi. Vykradači hrobů však jámy o jejich obsah připravili už za starověku. Roku 1954 byly v písku na jižní straně pyramidy objeveny rozebrané části rozměrné lodi. Jejich opětovné sestavení trvalo 10 let. Je možné, že loď sloužila za Chufuova života jako reprezentativní plavidlo. Dokonalá orientace Velké pyramidy, jejíž čtvercová základna leží téměř přesně ve směru sever - jih a východ - západ, a různé mystické interpretace rozměrů pyramidy vedly k některým podivným teoriím o účelu těchto staveb. Několik britských astronomů 19. století tvrdilo, že pyramidy vznikly jako hvězdné observatoře a mohly prý sloužit jako sluneční hodiny. Astronom Charles Piazzi Smith na základě rozměrů pyramid "dokázal", že jsou dílem božím, výtvorem "božského geometra na nebesích", a že je v nich zakódováno datum druhého příchodu Kristova. Jiní pyramidologové se domnívají, že pyramidy postavili návštěvníci z kosmu. Archeologické a literární doklady naznačují, že se pyramidy stavěly k uctění památky zesnulých faraónů, nebyly však nutně jejich hrobkami. Pyramidy a další hroby mohly také sloužit jako sídla ka neboli ducha, v jehož posmrtnou existenci staří Egypťané věřili. Římané později pyramidy kritizovali jako projev okázalé rozmařilosti. Plinius Starší (23-79 n. 1.) je nazval "marnivými a pošetilými stavbami, jimiž králové stavějí na odiv své bohatství". Nemohl ovšem předvídat, že právě svou okázalostí naplní Velká Chufuova pyramida sen svého tvůrce o nesmrtelnosti: díky jí žije jeho jméno už téměř pět tisíc let.
Zdroj: Záhadná místa, potvory a jiné